Jak mluvit s člověkem s Aspergerovým syndromem

S laskavou pomocí mého manžela jsem dal dohromady tento článek, kterým bych rád poskytl rady těm, kteří mají ve svém okolí člověka s touto diagnózou a vysvětlil vnímání lidí s Aspergerovým syndromem. Připomínám, že každý jsme jiný, na někoho to může sedět více, na někoho méně.

Moment č. 1: Opravdu s námi chcete mluvit?
Nadpis může znít zvláštně, ale podle mého je úplně nejdůležitější. Víte, není nic horšího, než se po hlavě vrhnout do rozhovoru (ne-li vztahu, ať už přátelského nebo mileneckého) s Aspíkem a po čase ztratit nervy a vynadat mu za to, že se chová „hloupě“. Je to nepěkná situace pro vás a ještě horší pro toho druhého. Mluvím z vlastní zkušenosti, toto se mi stalo dnes. Dostal jsem vynadáno za to, že jsem „hrozně hloupej“ v chápání lidí.
Ano, my to víme, že jsme pro vás v tomto hrozně hloupí. Ale ještě hloupější je, pokud obeznámeni s naší diagnózou s námi zapředete hovor (nebo začnete vztah), a pak nám tohle vyčtete. Zeptejte se proto sami sebe, zda do toho opravdu chcete jít. Zda máte dostatek síly, trpělivosti a jestli si vážně troufáte. Podle vás se chováme natvrdle, hloupě, dětinsky a nevhodně. Ale uvědomte si, že vaše chování se zase zdá nenormální nám. Bohužel, vás je víc a my se vám musíme přizpůsobovat. 

Moment č. 2: Ujištění
Pokud jste se rozhodli pro kontaktování, jste obrněni a připraveni, můžete začít rozhovor.
Průměrný Aspík zažil takových oslovení v životě desítky, stovky, tisíce. Oslovení, ve kterých se nevyznal, rozhovory, které pokazil a ve kterých se spálil. A tedy je pravděpodobně ostražitý, nechce se spálit znovu, má trochu strach. Pokud mám hovořit sám za sebe, jakmile mi někdo třeba na Facebooku napíše zprávu, mísí se ve mně dva pocity – nadšení z toho, že mi někdo píše a strach, že to příšerně podělám. Okamžitě se mi mozek rozjede na plné obrátky, kouří se z něj a já s bušícím srdcem dávám dohromady odpověď, plný nejistoty, zda je „správně“. Z ostražitosti se bojím rozepsat, uvolnit, pustit druhého k sobě. Spousta z nás má ve své historii nesčetně případů, kdy k sobě druhého pustila a ten nás využil a potom odhodil. Protože kromě toho, že jsme jelita v komunikaci, jsme ještě ke všemu příšerně naivní.
Ujistěte nás, že se vás nemusíme bát. Dopřejte nám cítit se pohodlně, uvolněně. Buďte milí, veselí, otevření a upřímní. A hlavně, zkuste psát jen v případech, kdy toho druhého opravdu chcete poznat, nebo se o něj zajímáte, ne jen když od něj něco potřebujete. Jsme sice naivní, ale ne hloupí.

Moment č. 3: Nevhodné věty aneb když je vám nepříjemně
Tenhle krok není varianta coby kdyby, tenhle moment přijde. Chvíle, kdy nad nějakou naší větou vystřihnete WTF výraz a pomyslíte si, že jsme fakt divní. Ať už se jedná o naprosto nevhodný fórek, příliš mnoho intimních informací, sálodlouhý sloh jako odpověď na řečnickou otázku nebo absolutní nepochopení nějaké vaší věty, důležité je, že je vám z toho nedobře. Co dál? Možnosti jsou dvě:

1. Nechat to být. Pokud je to něco, nad čím se pouze zarazíte, ale můžete nad tím mávnout rukou, udělejte to. Protože hej, šli jste do toho obeznámeni naší diagnózou a dobrovolně. Řešit s námi každou větu, která se ne úplně hodí, je sice šlechetné, ale autismus je neléčitelný, lidská komunikace obsahuje tisíc milionů situací a není možné na každou z nich aplikovat nějaký vzorec, který bychom si mohli zapamatovat a navíc je to i od vás krajně neslušné. Jsme hotoví dospělí lidé, pokud je vaším cílem nás při konverzaci „modelovat“ v někoho jiného a lepšího, raději celou komunikaci zvažte. Jediným výsledkem bude, že my se budeme cítit hrozně a vy budete vyčerpaní.

2. Upozorněte nás. Pokud je naše jednání opravdu něco, co už déle nesnesete, sdělte nám to. Jen, znovu, mějte na paměti, že tohle všechno patří k Aspergerově syndromu. Zkuste to říct trpělivě, mile, slušně. A hlavně, prosím, včas. Není nic horšího, než dlouhou dobu mlčet, snášet naše chování a potom bouchnout jako sopka, častovat nás sprostými nadávkami a urážet. Znovu, bohužel, mluvím z vlastní zkušenosti. A bohužel musím také říct, že i když se lidí ptám, zda jim něco nevadí, milosrdně mi odpovídají, že ne a další den mi to, na co jsem se ptal, vyčtou. Pokud se vás ptáme, děláme to proto, že nám na vás záleží, tak nám tedy upřímně odpovězte, protože my za vaším „Nee“ to „Jo, vole, vadí!“ opravdu nenajdeme. Uvažujeme logicky a doslovně.

Moment č. 4: Vtípky vhodné a nevhodné, legrační a ukrutně trapné
Z vlastní zkušenosti a i co jsem tak zaznamenal u ostatních, většina z nás se snaží být hrozně vtipná a humor má ráda. A bohužel i z vlastní zkušenosti vím, že velké většině lidí náš humor prostě nesedí. Tisíckrát jsem zažil situaci, kdy jsem pronesl dle mého naprostý GIGA BRUTÁL FÓR a natěšeně očekával hlasitý hysterický řehot. Jedinou reakcí však bylo…

*plus vrzání cvrčků*

Rada? Udělejte: „Haha!“ a dál to ignorujte. S tímhle neuděláte vůbec nic. Stejně tak, když my na váš vtip místo smíchu zareagujeme větou: „Aha…“ případně rovnou „A co je na tom vtipnýho?“. Můžete nám to zkusit vysvětlit, ale vysvětlovaný vtip je ještě horší než vtip, kterému se nikdo nesměje, takže nejlepší bude změnit téma.
Zcela speciální kategorií je nepřiměřená reakce na váš vtip, případně konstantní blbý/smutný/kyselý výraz. Spousta Aspíků bývá nařčena z toho, že se málo směje/ je smutná/ je naštvaná/ je namyšlená/ tváří se arogantně/ „Co tě zase sere prosimtě“/ atd. Odpověď je jednoduchá: to je prostě náš obličej. Spousta z nás nepřisuzuje význam mimice a proto nám ten ksicht prostě visí kvůli gravitaci dolů tak, jak nám narostl. Nejsme na vás naštvaní a nic se nestalo. A když vám toto odpovíme, prosím, berte to jako odpověď.

Moment č. 5: Závislost na nejlepším příteli a přívěsky ve tvaru půlky srdíčka
Jsme lidé žijící pro naše vášně. Vždy jsme na něčem závislí. Neexistuje etapa našeho života, ve které by jako jasná hvězda nesvítil nějaký náš zájem, pro který jsme v ten moment žili a byli schopni nejíst, nepít, nespat. A bohužel, někdy nás místo hobby nadchne člověk, a tak se pověsíme na něj. Někomu to určitě lichotí, když se pro druhého stane jeho vášní číslo jedna. Většinou tato první ego booster fáze přejde v momentě, kdy na vás neustále pípá váš messenger, chodí vám mailem slohovky střídané se someecards sranda pohlednicemi a tak vůbec. Pokud neopětujete naši lásku (což se asi stane, je to smutné, ale je to prostě tak), dejte nám to, prosím, vědět včas a pokud možno šetrně. Je hrozné nechat to „vyšumět“, ignorovat nás a lámat nám srdce, takzvaná „léčba ignorací“ je opravdu strašná, byť pro vás určitě jednodušší. Pokud vám za to alespoň trochu stojíme, věnujte nám pár minut a jasně a slušně nám vysvětlete, co se vám nelíbí, že vás přehlcujeme, utiskujeme a vy potřebujete víc volnosti. My to pochopíme. Asi tak na den.

Moment č. 6: Absolutní komunikační šum
Jsou chvíle, kdy nám prostě nerozumíte a my nerozumíme ani trochu vám. Jeden o voze a druhý o koze. V tento moment je důležité si uvědomit, že my mluvíme opravdu doslovně, co říkáme, tak to myslíme a možná v tom vězí jádro pudla, pokud jste napsali nebo řekli něco, co se dá chápat více způsoby. Víme, že je to otravné, ale občas bude nutné nás usměrnit a říct, že takhle jste to nemysleli, a nebo se naučit vaše věty speciálně pro nás stavět trochu jinak – to platí hlavně pro ty z vás, kteří jsou v partnerském vztahu s Aspíkem. Samozřejmě, aby to bylo fér, jistou změnu můžete (a měli byste) čekat i od něj, nicméně pro vás to, upřímně, bude mnohem jednodušší.

Moment č. 7: Demonstrace speciální péče
Přestože jsme rádi a velmi oceňujeme, když kvůli nám uděláte nějaké výjimky, nad lecčím mávnete rukou a umíte nás mile a jemně upozornit na nevhodnou větu, rozhodně netoužíme po chování, které demonstruje odlišný přístup k naší osobě. Známe svou diagnózu, nicméně je důležité vědět, že my ji nebereme jako něco divného, jako postižení, nevnímáme, když se chováme divně. Není to tak, jako když například člověk na vozíčku musí do patra použít výtah a třeba během té jízdy přemýšlí nad tím, jak je to smutné, že nemůže vyjít schody. Uvědomuje si svůj handicap. My ale s těmi našimi jinými mozky žijeme dnes a denně a naše jednání nám jednoduše přijde normální a to vaše právě úplně nepochopitelné. Bez ostatních, kteří nám dávají najevo, že jsme jiní, bychom si naši odlišnost nijak neuvědomovali. Když nám tedy budete ukazovat, jak moc odlišně s námi musíte jednat a tím nám naši „nenormálnost“ neustále připomínat, jediným výsledkem bude rozmrzení. Jsme rádi, když nás chápete, tolerujete, podpoříte a pomůžete, poradíte. Ale nechceme pořád připomínat, že jsme divní a myslet na to.

Komunikace a vztah s člověkem s Aspergerovým syndromem není jednoduchý a to pro obě strany. Pro neurotypické lidi, tedy pro vás, je mnohem snazší udělat nějakou tu výjimku a komunikovat jinak, tedy bude asi rozumné, když nám v určitých věcech vyjdete vstříc, než to chtít po nás, což je proces nesnadný a zdlouhavý, leckdy nerealizovatelný. Lidé s Aspergerovým syndromem by na sobě ovšem také měli pracovat, nejsem zastáncem univerzální výmluvy „Víš, já mam toho Aspergera, tak se můžu chovat nevhodně a říkat si, co chci“, na to jsem, po pravdě, vyloženě alergický. Přes to od nás nemůžete čekat zázraky, protože ten papír na tu hlavu máme z nějakého důvodu.
Buďte trpěliví. Přímí. Ohleduplní. Buďte nám dobrými vzory. Ukažte nám, jak se to správně má dělat a dovolte nám, abychom se vás přestali bát.

 

Autor: Martin

Článok pôvodne vyšiel na blogu můjasperger.cz